Petr Procházka: Indiánská kniha mrtvých
29. 1. 2012
Indiánská kniha mrtvých
Petr Procházka
PETR PROCHÁZKA
Režisér a spisovatel
Petr Procházka, pochází z Milevska, žije v Praze. Je autor knih Indiánská kniha mrtvých (2004), Tanec slunce, krvavý rituál síly a posvátné bolesti (2006) a Posvátná místa Severní Ameriky (2008). Natočil mj. autorský dokument o severoamerických Indiánech To The Place Of Origin (K místu počátku, 1994), oceněný mnoha festivalovými cenami. Právě natáčení tohoto dokumentu a vlastní zkušenost, kterou při tom zakusil, jej přivedla k problematice a zájmu o témata „jiného způsobu myšlení“ šamanských technik a hlavně hledání „počátku či původu všech věcí“. Při posvátném obřadu Tance slunce pocítil celý filmový štáb na vlastní kůži sílu šamanů i sílu posvátného místa.
Byl také dramaturgem, scenáristou a režisérem TV pořadu Záhady a mystéria (1998-99), režisérem publicistického TV pořadu Fakta, hudebního týdeníku Šedesátka, mnoha TV dokumentů, koncertních záznamů (např. Legendary Pink Dots), videoklipů a reklam. Přednáší o nezávislém filmu a indiánské tématice. Nadále se intenzivně zabývá studiem severoamerických Indiánů, způsobu „jiného" myšlení a psychologií vědomého a nevědomého jednání člověka. Dlouhodobě pracuje na obhajobě osobnosti a odkazu Dr. Timothy Learyho, na němž bohužel stále lpí stigma drogového krále a propagátora LSD, přestože by měl být řazen mezi největší badatele alternativní psychologie 20. století (vedle S. Freuda, C.G. Junga a dalších). Je dirigentem a klávesistou hudebního tělesa Ušní střevíc a jeho dceřiné odnože No(i)sní střevíc. V roce 1981 byl zakladatelem (kytaristou a zpěvákem) punkové legendy Led se zelím. Spolupracuje se sdružením pro podporu kulturních aktivit Unijazz.
Kniha a její obsah:
Kniha je sestavena jako encyklopedie, která se zaměřuje na Indiány Severní Ameriky. Obsahuje toho příliš mnoho, aby se dalo jednoduše a stručně napsat a říct, o čem všem pojednává. Jak tvrdí v předmluvě autor knihy sám: „v rozsahu této knihy nebylo možné, a ani to nebylo záměrem, zmapovat podrobně mytologickou kulturu a náboženské tradice všech národů a kmenů původních obyvatel severoamerického kontinentu, soustředil se z velké části na mytologii, spiritualitu a duchovní svět velkého indiánského národa Lakotů-Siouxů.“
Kniha je sestavena ze dvou hlavních částí, a to jako kniha první s názvem: mýtus a realita, a kniha druhá: obřady. V příloze jsou pak dále informace týkající se původů Indiánů na americkém kontinentu, jejich etnologické rozdělení, rozdělení dle jazykových skupin, dále dělení dle mytologií a tradičních zvyků aj. Kniha obsahuje mnoho citátů indiánských náčelníků či jiných jejich významných představitelů, nechybí rozhovory se šamany.
Nemohu nezmínit alespoň jeden z těchto citátů, který se shodou okolností vyskytuje hned v předmluvě knihy: „Největší překážkou vnitřní přirozenosti je lidská mysl. Jestliže se opírá o logiku bílého muže, je oblast vnitřní přirozenosti nedosažitelná, a to z prostého důvodu: člověk nezpochybňuje moudrost Velkého tajemství.“
Text knihy je doplněn velkým množstvím fotografií a jiných ilustrací. Abych mohl přiblížit jednotlivé části knihy, vybírám z pro mne zajímavých úryvků.
První část, první kniha: mýtus a realita, se zabývá pojetím smrti, posmrtným životem, pojmem šaman a jeho funkcí, zasvěcením a iniciačními obřady.
Úryvky první části:
Slovo „šaman“ pochází ze Sibiře z jazyka Evenků, malé skupiny tunguzsky mluvících lovců a pastevců. Na počátku 20. století pronikl tento termín do Severní Ameriky, kde jím označovali širokou škálu kmenových či rodových medicinmanů. Tito šamani ovládali nejrůznější léčitelské dovednosti, řídili obřady, a především byli ve spojení s duchy. Slovo „šaman“ se obecně užívalo zcela libovolně, takže se někdy zaměňovalo s výrazy „léčitel“ či „léčitelka“, „černokněžník“, „kouzelník“, „čaroděj“ či „čarodějný doktor.“
Mezi šamanskými idejemi a praxí v různých částech světa najdeme překvapivé a těžko vysvětlitelné podobnosti. Místa se šamanskou tradicí spolu pravděpodobně neměla žádný kontakt a jsou od sebe vzdálena desítky tisíc kilometrů. Mnohé interpretace zdůrazňují především šamanovu léčitelskou činnost. Ta je však jen jednou z mnoha částí šamanovy práce.
Kdo je tedy šaman? Animistické společnosti a národy věřily a věří, že právě a pouze šamanova duše dokáže opustit fyzické tělo a cestovat do jiných částí vesmíru, zvláště pak do vyššího světa mrtvých duší na nebi a nižšího světa v podsvětí. Tito vyvolení funkci šamana buď zdědí, nebo obdrží zvláštní výzvu od nadpřirozené bytosti – ve snu v podobě vize nebo po prožití nějakého zvlášť mimořádného utrpení.
Širší definice zahrnuje každého jedince, který dokáže kontrolovat svůj stav v průběhu transu.
Zmíněna je výbava šamana, kterou tvoří předměty jako chřestidla, bubínky, klapačky, píšťaly, masky apod. Dále též asistenti, duchové pomocníci, kam se často řadí duch moudrého předka, mrtvého předchozího šamana nebo i duch živé bytosti – zvířete. Mimořádný význam mají kameny a krystaly. Způsob života šamana: žije obyčejným životem. Je duševně nejschopnější osobou kmene (rodu, klanu). Dokáže velmi citlivě vnímat nálady a názory druhých.
Výklad pokračuje popisem cestování šamana do světa mrtvých a územím mrtvých. Cesta je prováděna s cílem uzdravení nemocných či svého kmene. Putování může předstírat pouze tancem. Šaman při rituálech zpívá písně, jež mu byly dány ve vizích, a je pouze na něm, kterou zvolí.
Stejně jako lidé loví zvěř, tak i zlí duchové pronásledují lidské duše. Únos duše způsobuje člověku nemoc nebo i smrt a šamanovým úkolem je být ve spojení s duchy, vyhledávat ztracené duše a navrátit je okradenému tělu.
Další podkapitoly první části knihy pojednávají o posvátných rostlinách jako pomocnících na cestě do jiného světa, o mluvě, kterou šaman používá před zahájením obřadu a lze zde nalézt hierarchii a rozdělení bohů podle Lakotského šamana.
V podkapitole Ztracená civilizace Severní Ameriky nás autor zavádí mezi tajemnou civilizaci Anasazi a k místům, které tato civilizace obývala. Na stejném místě v knize je uvedeno pojítko na věhlasného švýcarského psychologa a psychoanalytika Carla Gustava Junga, který tato místa navštěvoval. Ve svém deníku se zmínil, že rozmlouval v záhrobním světě s duší svého otce a píše také o setkáních s knězem tohoto města.
V podkapitole s názvem Pohřebiště a posvátná místa se seznamujeme se způsoby pohřbívání. Pohřební praktiky se v průběhu staletí měnily. Posvátná místa tvořila u Indiánů veškerý okolní svět. Posvátná místa sloužila jako místa pro předvádění mytických událostí, ale především pro obřadní úkony. Mezi posvátné objekty patřily také totemové sloupy, které měly představovat spojnici Země s Nebesy. Byly jakousi archetypální kosmickou osou, do jejíhož středu proudí božská síla.
V posledních podkapitolách první části knihy se hovoří o lidských obětech a o kanibalismu. Přestože u severoamerických Indiánů nebyla tradice lidských obětí tolik rozšířena jako v jižních částech kontinentu, např. Irokézové obětovali zajatce zemi, řekám, jezerům, skalám, ale hlavně obloze. Osoby se pojídali především proto, aby byly získány její vlastnosti, pro změnu zesnulí se pojídali, jelikož to byla forma pohřbu. Zajatci byli naopak pojídáni ze slavnostních důvodů.
Konečně se dostáváme do druhé a závěrečné části knihy s názvem: obřady. Zde jsou podrobně představeny tři obřady, a to:
1) Tanec slunce – Sundance
2) Obřad Hunka
3) Bizoní obřad
2) Obřad Hunka
3) Bizoní obřad
Tanec slunce je nedůležitější a nejposvátnější z indiánských obřadů. Je mnoho obřadů a rituálů, jež umožňuje spojení a komunikaci s božstvy, duchy i tzv. „jiným světem“, světem mrtvých, nicméně Sundance – Tanec slunce, je pravděpodobně nejpropracovanějším a nejmocnějším, dává zúčastněným množství silných vizí a bez jakýchkoli přívlastků „ten, kdo jím projde, je znovuzrozený“. Má mnoho stupňů a koná se pro mnoho účelů např. ozdravný Sundance – vyléčení jedince či celého kmene. Neoddělitelnou součástí Tance slunce jsou ještě Bizoní obřad a obřad Hunka. Bez těchto dvou důležitých rituálů není možné Tanec slunce vykonat.
Oglalové měli dříve obřady ke každé životní situaci. Nejjednodušším obřadem bylo kouření dýmky a nejsložitějším, nejkomplexnějším, byl Sundance – Tanec slunce.
Původní Američané věří, že každá osoba (bytost) je schopná ovlivnit své zdraví a každý je za své zdraví zodpovědný. Jestliže člověk udržuje svého ducha silného a odolného vůči negativním vlivům, harmonizuje tak i své okolí. Jestliže si někdo sám vybere, že bude zlý, žárlivý, sobecký, také se mu tak povede a vytváří tím disharmonii i pro okolí.
Hunka je lakotský obřad, v němž dvě osoby navážou vzájemný Hunka vztah, jenž oběma nadále vymezuje vtahy k těm, pro něž byl obřad vykonán. Termín Hunka vyjadřuje vzájemný vztah dvou osob k ostatním, pro něž byl obřad vykonán, a termín Hunkayapi označuje osoby, pro něž byl obřad vykonán. Vztah Hunka je těžké definovat; není povahy bratrské ani příbuzenské. Poutá jednoho ke druhému svazkem silnějším než je přátelství, bratrství či rodina. Jeho nejčastější další pojmenování zní „Mávají koňskými ohony nad hlavami“. Staří Lakotové tento zvyk stále ctí a mávají ohony nad hlavami druhých, aby navodili přátelský vztah. První bělošští cestovatelé znali „Dýmku míru“, což mohla, ale nemusela být obměna (nebo původní podoba) téhož obřadu.
Bizoní obřad. Oglalové věřili, že síly, které jsou přítomny v dívce během první menstruace, ať už převažují dobré či zlé, ji budou provázet i po smrti. Proto mezi hlavní ceremonie patří Bizoní obřad, jenž má ženě zajistit zvláštní péči Bizoního boha, patrona cudnosti, plodnosti, pracovitosti a pohostinnosti, tedy ctností, jež má žena mít. Obřad se vykonával záhy po první menstruaci a měl pomoci udržet v dívce dobré síly tohoto zlomového momentu. Zároveň se jím oznamovalo, že dívka postoupila mezi ženy. Osoba, která prošla obřadem, se pak nazývala bizoní ženou, čímž získala ve věcech obřadních i společenských jistou prestiž.
Vypracoval: Aleš Hanus
Celostní muzikoterapie 2, 2011-2012
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář