Michael Harner: Cesta šamana
22. 1. 2012
Cesta šamana
Jak probudit svůj vnitřní potenciál
Michael Harner: Cesta šamana, DharmaGaia 2010
Michael Harner Ph.D (nar. 1929), původní profesí antropolog, studoval šamanismus u přírodních národů v Amazonii, Mexiku, Severní Americe, Kanadě a Laponsku. V pozdějších letech působil jako profesor na Yaleově, Kolumbijské a Kalifornské univerzitě. Stal se místopředsedou oddělení antropologie Akademie věd v New Yorku.
Od roku 1956 začal aktivně pracovat v terénu a postupně začíná praktikovat šamanismus a šamanské léčení. Během šedesátých a sedmdesátých let učil tyto metody po celém světě na různých seminářích a kurzech. Velkou měrou se tak podílel na renesanci šamanismu pro současný život moderního člověka vyspělé, tzv. západní civilizace.
Stal se zakladatelem a ředitelem Nadace pro šamanská studia (Foundation for Shamanic Studies). Napsal knihy Chívarové, Halucinogeny a šamanismus a mnohé další. Byl spoluautorem románu Kanibal.
Úvod. Jedná se o stěžejní dílo o šamanismu, jeho kořenech, praktikách a zařazení do společnosti na prahu jednadvacátého století. Zřetelně nám dává najevo, že animistické nauky nejsou historií, naopak jsou velmi živé a pro moderního člověka potřebné. V minulých dobách šamanismus mizel z naší planety (viz. dokument ČT Svět šamanů – nezmínil bych ho, kdyby nebyl tak povedený). Misionáři se svou vírou, politické a komerční zájmy, a především expandující kolonizátoři udělali své, likvidovali staré kultury se všemi jejími zvyklostmi a rituály. Co je pozitivní, že se během posledních dvou dekád šamanismus vrátil do lidských životů. Až z překvapivou silou se zabydluje v mysli člověka dneška, který rezignoval na nejrůznější církevní dogmata východu nebo západu a její nevýrazné, aférami prolezlé autority, ačkoliv duchovně chce žít i nadále.
Kniha je rozdělena do sedmi kapitol, ve kterých nás autor seznámí jednak s kořeny šamanismu, popíše jak se stát šamanem, nastíní mnohé techniky praktického léčení. A vypráví prastaré krátké příběhy, symbolizující tu kterou popisovanou techniku.
V první kapitole, nazvané Objevení cesty, nás autor nejprve seznámí se svou prací antropologa v různých končinách světa, kde začínal jako mladý, nezkušený vědec, nestranný pozorovatel světa přírodních národů. První zkušenosti s tímto archaickým náboženstvím, světem duchů, spiritismu a obřadnosti, byly tak silné, že na další desetiletí ovlivnily jeho životní směřování, cestu šamana.
Jak vtipně poznamenává, nechává se za pušku iniciovat u peruánských indiánů. V posvátném obřadu z něj udělají medicinmana kmene. V následných letech podobných experimentů podstoupí celou řadu, v poutavém vyprávění se s námi o ně rozdělí. Například, popis procedury s ayahuaskou je tak přesvědčivý, že má čtenář chvílemi pocit lehkého požití této drogy a na jazyku vtíravou otázku: Jak to asi funguje?
Šamanské putování. Šaman může být muž, či žena. Vydává se na cesty do různých světů, aby hledal odpovědi na svoje otázky. Nejdůležitější, co ke své cestě šaman potřebuje, je Záměr. Záměr nastartuje proces, je jeho hlavním tahounem. Dále platí, že odnepaměti pracují všichni šamani nezávisle, v malých společenstvích. Žijí jednou nohou v každodenní realitě, druhou v nekaždodenní realitě. Fantazie je pro šamana neznámý pojem, protože vše, co se děje, je pravdivé a skutečné.
Mezi základní schopnosti šamana patří:
- schopnost komunikace s duchy a bohy, dobrými i zlými
- schopnost opustit tělo a vydat se do jiných světů
- schopnost vstoupit do transu a mít vize
- vlastnictví ochranného či pomocného ducha
- léčení nemocí způsobených zlým duchem, či únikem duše
- schopnost věštění
- schopnost proměňovat se ve zvířata
Šaman umí vstupovat do změněného stavu vědomí, Mircea Eliade ho nazýval extáze, Harner má pro něj označení ŠSV, čili šamanský stav vědomí. Jak poznamenává, ŠSV kontrastuje s OSV – obvyklý stav vědomí. Ke vstupu do extáze, nutné k cestě do jiných světů, šaman používá monotónní bubnování, což je naprosto jedinečná metoda, u které se může kdykoli bezpečně vrátit do OSV, to například při intoxikaci drogami je mnohem složitější. Dále si pomáhá zpěvem, tancem, entheogeny…
Jak už bylo výše zmíněno, v šamanství existují tři základní světy (kromě mnoha dalších), čili Horní svět, Náš svět a Dolní svět. Šaman se tedy musí vždy a za každých okolností orientovat, ve kterém světě se v dané chvíli nachází. Z čehož plyne, že musí disponovat obrovskou disciplínou. Navíc má ohromnou zodpovědnost za celý kmen, který na něj spoléhá.
Autor poutavě, s použitím barvitých příběhů z různých koutů světa, líčí cestování mezi světy. Jak se například dostat do Dolního světa, jak se tam pohybovat, co tam hledat… Dále popisuje postřehy a zážitky různých adeptů šamanství z jejich první cesty.
V kapitole Šamanismus a stav vědomí autor popisuje šamanské přístupy k léčení těla a duše. Cituji: prastaré a velmi účinné metody šamani nabyli během stovek pokolení svých předchůdců, v situacích, kdy šlo o otázku života a smrti.
Hlavní představou o původu nemocí je „únos duše“ a při léčení tedy šaman duši vyhledá a navrátí to těla nemocného. Jinde to zas bývá vniknutí magického předmětu, či posedlost zlým duchem. Většina severoasijských etnik navíc věří že člověk má duší více.
Klasické šamanské metody účinkují velmi rychle. K dosažení prvního výsledku, kdy bychom potřebovali několik let těžké práce na sobě formou meditací, motliteb nebo zpíváním manter, zde šaman dojde po několika hodinách prožitků. Je to jeden z důvodů, proč se šamanismus tak dobře hodí pro dnešního uspěchaného člověka. Dalším, neméně důležitým důvodem, je fakt, že šamanské léčebné praktiky pracují na principu holistické medicíny. A lidé už dávno pochopili, že nemoc není jen bolavé koleno, bez ostatních souvislostí, jak se nám snaží namluvit vrcholně technologicky vyspělá současná medicína.
V této souvislosti je nadmíru zajímavé a velmi poučné, že šamanské poznání je v různých částech světa, v naprosto odlišných kulturách, sociálních systémech a rozdílných ekonomických podmínkách, až nápadně podobné, nejen povrchně, ale i v malých detailech. Principy používané na Sibiři jsou stejné jako v centrální Americe nebo v Austrálii. Proč tomu tak je? ptá se autor. Odpovídá si tím nejjednodušším způsobem: ono to totiž naprosto spolehlivě funguje! Ta tisíciletá praxe jednoduchou metodou pokusů a omylů dala jasné závěry.
Dále se autor zmiňuje o dalších neméně důležitých rolích, které má šaman u svého kmene, naprosto nejvíc z celé komunity: Je
Léčitel – Bojovník – Bavič – Vizionář - Učitel
Dalším záměrem šamana je navázání kontaktu se svým Silovým zvířetem. Nesmírně důležitá součást celého šamanova života. Musí mít pomocníka (nebo několik pomocníků), osobního ochránce, který ho provází na cestách z jedné reality do druhé, s kterým se radí. Jak dříve napsal Mircea Eliade, šamani jsou ti poslední lidé, kteří jsou schopni mluvit se zvířaty, ne-li s celou přírodou, včetně rostlin, kamenů a větru. Z pohledu šamana vlastně není naše okolí „životním prostředím“, ale rodinou.
Úzká spojitost se silovým zvířetem šamanovi zajišťuje mimo jiné Cestu k obnově sil. Tělo plné síly mnohem lépe odolává vniknutím vetřelecké škodlivé energie - nemoci. V tzv. civilizovaném světě je sice nazýváme různými hanlivými názvy, třeba felčary nebo medicinmany, oni jsou však nositeli souboru mocných starobylých technik, které používají k udržování zdraví a pohody, jednak u sebe, jednak u své komunity.
Pozoruhodnou součástí šamanova výkonu je skutečnost podělit se o své schopnosti. Pacientovi vždy dává najevo a jasně mu ukazuje, že ve svém boji s nemocí a třeba i se smrtí není sám, že je tu druhá lidská bytost ochotna se obětovat, aby pomohla, emočně a duchovně. Což samozřejmě moderní medicína ve velké míře postrádá. Starobylé způsoby jsou hluboce zakořeněny v lidské mysli, práce šamana nicméně vyžaduje velkou disciplínu a hlubokou oddanost.
Petr Vysočan, Znojmo 2012
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
