Jdi na obsah Jdi na menu
 


Curiculum vitae

2. 12. 2020

2.jpg

Občanským povoláním jsem učitel. Ovšem nebylo to tak vždy. Tedy, jak šel čas:

Řemeslo, mladá léta.

Znojmo. Vyučen v oboru strojní zámečník. Hodně techniky, zručnosti, představivosti, výkresy, černé špíny za nehty, chlapské party... Baví mne to dodnes, kutím co chvíli. A mám novou samozatmavovací kuklu na svařování.

Hrál jsem i divadlo. Jeho architektura je parádní, takové Národní v menším provedení. V kolektivu jsem byl jasně nejmladší, tak jsem jen koukal kolem, jak to dělají ti znojemští bardi. A učil se. Ta kumštýřská doba stála za to. bubenici--7-.jpgDodnes na to nevzpomínám pouze s tupou nostalgií, ale občas s dětmi něco nacvičím. Menšího i většího, muzikál, zdramatizované písničky, pohádky, scénky, dělá mi to potěšení, děti jsou tak bezprostřední... tam se nedá mluvit o falešném umění. Jezdím v létě o prázdninách do Podhradí na tábor, tak tam se vyřádíme dočista dočista. Děti uvolněné, příroda majestátný chrám, hudba, oheň... kulisa jak má být.

Černé řemeslo se mi hodilo, když jsem prchl z vojny a nastoupil k IPS v Ostravě. Mělo to být původně v Bratislavě, ale tam o tomhle podniku neměli potuchy. Smlouvu jsem totiž podespal s nějakým dopleteným civilním zaměstnancem v kasárnách v Tachově. Tedy jsem se s bratrancem Jiřím (potkal ho podobný osud na konci vojenské služby) vydal do Ostravy a ocitl se v městě horníků. Tehdy. Dnes tu nefunguje ani jedna šachta, už dlouho je tohle odvětví na mizině. I železárny skomírají. Ale město a celý kraj mi učaroval, stal se mým druhým domovem, Baníku fandím dodnes. Báječní lidé, mluva, kultura, svéráz... Našel jsem si poklidnou práci, nezapomenutelná betonárka v Paskově, založil rodinu, dvě děti, pro radost muzicíroval a co mi chybělo?

Chybělo. Nějak jsem tušil, že vzdělání. Přihlásil jsem se ke studiu na Konzervatoři, obor flétna a začal studovat hudbu poctivě od základů, pěkně staromilsky, však to byla záliba a vášeň odjakživa. Dobré roky, dobrá zkušenost, báječní kantoři, dozvěděl jsem se mnohé. Profesor Beran byl velký sběratel fléten, byl to nejspíš on, kdo mne přivedl ke stavbě hudebních nástrojů. 

Samozřejmě, že se vzápětí objevila kapela - Kolekce. Kytary, basa, perkuse šílený "Derviš", rentgenoval sváry ve Vítkovicích, což se mu stalo osudným, a flétna já. A taky bohémský život a mírný rozvrat v rodině, vždy je něco za něco. Hráli jsme pod Kulturním domem v Porubě, tam se i zkoušelo, na naší domovské scéně začínal i legendární festival Folkový kolotoč, prazáklad Colours of Ostrava, Kaplan a Holušová... Kolekce dělala moc pěknou folkovou muziku, takovou skoro akademickou, velmi široké propracované aranže, básnické texty na vysoké úrovni, malinko angažované, to v té době dělal každý, navštěvovali jsme vysokoškolské kluby a místní festivaly, Bohumín Astorka, jeden country bál na valachách, vlastně jsme protoulali celý kraj. Pozvali nás i do rozhlasu, to byla nejvyšší pocta v té době, a taky dost dobré finance, jenže k nahrávání nedošlo, nějak jsme nestihli ranní termín... po večerním koncertu... :-)

V jednu dobu jsem souběžně s Kolekcí vedl ve Znojmě i bráchovu rockovou kapelu M rock, já měl kapelnický certifikát, tehdy se to vyžadovalo. A kapely měly přehrávky, do terénu nepustili každého pošuka, jak je tomu dnes. Hráli jsme pod Frutou a zkoušeli ve staré truhlářské dílně. A jednou za rok jsme museli zahrát na podnikovém plese (dodnes dost dobře nechápu, co jsme jim tam vlastně hráli, kluci to směřovali spíš od klasického rocku k hard rocku, až k metalu).

Podnikatel po převratu.

Po té mrazivé listopadové šaškárně, které jsem se bohužel aktivně zůčastnil, bylo zřejmé, že půjdu na volnou nohu, jiná možnost ani nebyla ve hře. Tak už jsem zase zpátky ve Znojmě, nová rodina, dcerka Marie a zakládám firmu na lidový malovaný nábytek, LIMAN. Dluhy, práce, nové znalosti, technologie, truhlařina se zas tak moc od toho černého řemesla nelišila, výkresy totožné, dluhy, práce, pořád dokola, zaměstnanců někdy víc, někdy míň, občas se dařilo, občas méně... Bavilo mne to velmi. I to lítání kolem. Společník ze světa odešel tragicky, z lidového malovaného nábytku se vyklubaly kuchyně, ložnice, obýváky.... co už. Ovšem začátkem nového milenia šla výroba nábytku do kopru, zakázek ubývalo, levné polské zboží nás válcovalo.

Tak jsem se začal ohlížet po něčem jiném.

Učitel a lektor.

Učitelské povolání u mne začalo velice zajímavě. V jednu dobu nábytkářské tápání překročilo únosnou míru, pohár přetekl. Byl jsem až tak zoufalý, že jsem se nechal zaměstnat u FK lišty. Nikde v životopisu ani v zápočtovém listu to uvedené nemám, neboť tahle epizoda trvala den. Jo, skutečně, druhý den jsem jim poslal klíče od klecí, přes které se chodilo z šaten na dílny. Končím. Navíc žádné terno, ve vzduchu poletovaly spóry plísně, je tam výroba kajut pro jachty a ty jsou z mahagonu. Mahagon jak známo je plesnivý od přírody.

Odpoledne po práci jsem zoufale listoval nabídkami zaměstnání ve Znojmě, do Lišt se nevrátím, a zaujal mne inzerát na učitele hudební výchovy. To znělo zajímavě. Volám tam a pan ředitel si mne pozval druhý den na pohovor. Dostavil jsem se hned ráno, malá dušička, chtěl jsem to dělat, ředitel povídá, ať si sednu, položil přede mne smlouvu a prý jestli souhlasím, můžu podepsat. Podepsal jsem bez váhání a překvapeně jen nejistě zablekotal, co mám s těmi dětmi dělat, jakou má představu. Já měl vize jasné. Dvořáček, fantastický šéf, férová srovnaná osoba a respektovaný všemi kolem, praví prosté - zpívej s nimi. Tak jsem s nimi zpíval. Chytrolíni, co vytváří osnovy, RVPéčka a jiné plány, co učit, jak učit hudební výchovu, by s námi nesouhlasili, ale já se toho držím dodnes a pevně si za tím stojím. I prožitkový předmět by měl být v základním vzdělávání. (Učím děcka putovat světem pouhou myšlenkou, a jak jim to jde! A jak to mají rádi!)

Muzikoterapie, ze záliby naplnění.

K hudebce jsem přibral i jiné předměty, výtvarku, rodinku, výchovu ke zdraví, dopravku pro BESIP...

A teď ta muzikoterapie. 

Ségra, když si dodělávala maturitu, na katastru dělala pětadvacet let a najednou si vzpomněli, že potřebuje papír, tak mi dala tip od paní učitelky na Institut celoživotního vzdělávání při Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se rozvíjelo studium Celostní muzikoterapie. Říká, brácho, ty pořád s tou muzikou, koukni na to. Časem jsem vystudoval CMT 1 a 2, dle metody Dr. Holzera. Díky, Dáši.

Moje původní idea byla, že se dovzdělám v hudbě, posadím to na vyšší úroveň, harmonie, kontrapunkt, nauka, dějiny... pokračování konzervatoře - a přišlo něco naprosto jiného. Metoda mne nadchla po všech stránkách. Kupodivu od prvních minut studia (ne tak Novotného, ten napsal pamflet, jak to může tak slovutná Palackého univerzita podporovat, vždyť se to neslučuje s Novým zákonem... tak jsme se zasmáli...). Je tam hudba, její nejhlubší kořeny, cesta hodně zpět ve vývoji, až tam, kde to v dávnověku začalo, dostal se sem svého času i Janáček se svým, co bylo dřív, slovo nebo píseň? Je tam duchovno, různé úrovně vibrací naší mysli i matky Země, šamanské rituály v souladu s naším slovanstvím. A hodně zajímavých nástrojů, bylo třeba se doučit techniky, musel jsem se vrátit k přirozenému dechu. To bylo něco pro mne.

Komunita.

Jsem zakládajícím členem EACM, Evropské asociace celostní muzikoterapie, profesním členem, ve spolku jsem působil v revizní komisi. Muzikoterapie mi dala mnohé, tímto jí to vracím. A rovněž tím, že ty nástroje vyrábím a posílám do světa. Nic se nevyrovná tomu, když ta haluz, co donedávna tvořila strom, oživne tvýma rukama a dechem.... joj. Didžeridy, koncovky, dešťové hole, cajony.... to se dá, stačí si vzpomenout na truhlářskou kapitolu života. Dokonce mám program, ve kterém jednoduché nástroje učím vyrábět děcka. A rovněž učitelky, ony jsou ve velké většině hodně kreativní a rády do sebe vstřebávají nové podněty.

Ve škole naplno využívám muzikoterapii, ve výuce i v zájmových činnostech. Jde to, mám určitou metodiku, už to kopírují další, vychází z metody, o které byla řeč. Rovněž se svým naučným programem putuji po základních školách, navštěvuji mateřské školky, pořádám kurzy bubnování, muzikoterapeutické koncerty, semináře pro střední školy, dlouhodobě se zapojuji v domovech seniorů (Šanov, Hostim, Jevišovice, Emin zámek, Moravské Budějovice), klubu Pharos i v LDN.

dazboh.jpgV Moravských Budějovicích mám naprosto fantastickou partu velice talentovaných muzikantek, bubenic, to zmínit musím. Jsme tam pod patronátem Budíku, domu dětí a mládeže, a je nám tam dobře. Jednou za čas holkám udělám takovou hlubokou relaxaci, to je pro uvolnění od různých stresů, které jsou kolem. Několikrát jsme už společně vystupovali, chceme se pochlubit, co je v nás. Většinou na řezbářských sympóziích, které pořádá pan Břinek, vzácná osoba, dobrý organizátor a mecenáš kumštýřů. A tam se potkáme s umělci jiného žánru, řezbáři jsou fakt dobří fachmani. A jako bonus máme doma úžasné sochy (ta na obrázku je Dažboh, pokud někdo nezná azbuku).

Domovy seniorů, to je důležitá kapitola. Staříci mi říkají pan Cinkilink, asi podle zvonečků, misek a kartálek, které používám. 10.jpgV muzikoterapii se nevyhýbám ani spolupráci s mladými, však léta se mnou jezdila krásná asistentka Monika, to byly nádherné prožitkové muzikoterapie. Ženský a mužský element pospolu, tak to má být a je to velká síla. A legrace, snažím se nebýt ke staříkům morous, oni mají ty životní zkušenosti, tohle by rozpoznali okamžitě a rychle falešníka vypoklonkovali. To je muzikoterapie na nejvyšší úrovni, která má tak blahodárný vliv na člověka a jeho psychiku, na fyzická, emoční, mentální a další a další těla...

Po jedné takové hodně hluboké a nanejvýš příjemné muzikoterapii za mnou přišla malá suchá stařenka, zářící oči a otevřenou mysl a povídá, že se během poslechu v myšlenkách, možná v transu, změněném stavu vědomí, či jak to nazvat, přesunula někam do Skotska, do mladých let. Vysočina, žluto-zelené louky, nějaký ten dobytek... popisovala barvitě svůj zajímavý sen. To je hezké, že to způsobí tyhle asociace, už to docela znám, opakuje se to napříč věkem, příjemná historka. Jenže nekončí. Svěřil jsem to aktivizační pracovnici, co má na starosti tyhle programy a přišla hodně zajímavá pointa, až zamrazilo, když povídá: "Ta paní nikdy nemluvila, mysleli jsme si, že je němá. Dnes poprvé jsme ji slyšeli mluvit."

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář