Djembé
2. 2. 2011
Djembe
(jiné názvy:djimbe, jembe, jenbe, yembečisanbanyi)
Původ. Djembe pochází od kmene Malinků, kteří obývali území nazývané Mandingo, postupem věků se stalo charakteristickým hudebním nástrojem prakticky pro celou západní Afriku. Zájem Evropy a Ameriky o djembe a způsob hry je spojený se začátky turné afrických skupin po světě. Takže okolo 50. - 60. let se mezinárodní publikum blíže seznámilo se západoafrickou hudbou. Dnes je djembe známé po celém světě.
Nejnovější studie hudební archeologie dokazují, že podobný buben hojně používali i naši předkové (donedávna se mělo za to, že jsou to nádoby na tlučení másla), pravý důvod, proč nástroj nezůstal do dnešních dnů, není znám.
Djembe se řadí do skupiny bubnů tzv. „pohárovitých“, a jednohlavých (kůže jen z jedné strany). Velikost djembe se většinou pohybuje 50-65 cm výšky a 30-38 cm průměru. Vyrábějí se i v menších velikostech, ty jsou oblíbeny zejména v Evropě.
Použité dřeviny: dugura, worojiri, dogora, guéni, caicedrat, lenké… V našich končinách se používá především olše a jílm.
Kvalitu, rozsah a barvu zvuku djembe však neurčuje jen vnější tvar korpusu, případně přechod těla na prsten uvnitř. Velkou roli tu hraje kvalita opracování celého vnitřku djembe. Ten by měl být (aspoň přibližně) tak hladký jako vnější strana. V Africe je zvykem namazat vnitřek djembe tukem z kokosových ořechů. Důvodem je hlavně impregnace dřeva proti vlhku. Korpus djembe bývá napuštěn i z venku (kromě hrany, která se dotýká kůže). Dnes se můžeme setkat s použitím bezbarvého laku, jako vnějším nátěrem djembe.
Kůže. Dříve se djembe potahovalo kůžemi z antilop, které byly časem nahrazeny kozími kůžemi. Usušená kůže se několik hodin máčí ve vodě a za mokra se (srstí vrchem) natahuje na djembe pomocí kovových obručí a provazu. Natažená kůže se ještě za mokra mechanicky zbaví srsti a nadbytečná kůže se po obvodě odřeže. Djembe se nechá usušit a potom se kůže dopne. Tradiční hraní vyžaduje maximálně napnutou kůži. Každá kůže má svůj charakteristický zvuk, který je daný její tloušťkou. Tenčí kůže má i tenčí tón a netřeba ji až tak dopínat jako tlustou. Když máme novou kůži, tak se dá říct, že se její zvuk po pár týdnech hraní zlepší. Je to dané tím, že se kůže líp usadí a získá pružnost. Přitom je běžné, že po nějaké době povolí a musí se dopnout. Ale musí se počítat s tím, že k povolení dochází i po delším hraní. Nejlepší je kůži dopnout před hraním nebo pár hodin po hraní. Ne hned po nebo při hraní, to se kůže zúží a snižuje se její životnost.
Způsob hry
Na djembe se zpravidla hraje dlaní a prsty. Při hře rozeznáváme tři základní zvuky (používají se pro ně různě názvy) - basový, středový a výškový.
- Basový (bass) - vytváří se úderem celé uvolněné dlaně do středu bubnu. Po úderu ruka nesmí zůstat ležet na kůži, buben by nezněl.
- Středový (tom) - při něm konec dlaně naráží o hranu bubnu, prsty jsou pevně nataženy a spolu. Dlaň dopadá tak, že klouby jsou, buď těsně nad nebo pod hranou (jinak se odřete)
- Výškový (slap) - se vytváří podobně jako středový. Poloha ruky se nemění, ale prsty jsou uvolněny a úhel dopadu na hranu je větší. Při úderu prsty jen šlehnou o kůži, čímž se vytvoří pronikavý vysoký tón.
U obou vnějších úderech musí být palec odtažen od dlaně, jinak si ho omlátíte o obruč. U všech úderů by mělo být předloktí s dlaní v rovině. Tyto základní údery bývají doplněny množstvím dalších úderů, poloúderů a tlumení.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
