Pokud je královnou hudby melodie, tak králem je zcela nepochybně rytmus (další královna harmonie to vše spojí a dá skladbě ten správný řád). Povězme si něco o fenoménu, který nejvíce ovlivnil hudbu 20. století. Jestliže ne celého, druhou polovinu zcela jistě.
Co o rytmu píší encyklopedie? Zjednodušeně: různé délky not zapsané do taktu nám dávají rytmus. Matematicky pak platí, že jedna celá = dvě půlové = čtyři čtvrťové.... Rytmus je tedy různá kombinace těchto za přispění přízvučných a nepřízvučných dob. Patří k základním stavebním kamenům, definujícím hudební projev. Spolu s výše zmíněnými královnami.
K tomu dodávám, že jsme obdařeni rytmem - pulsem v krajině srdeční a s ním asi podvědomě srovnáváme veškeré okolní vlivy spojené s pohybem. A rytmus je pohyb. Ludwig van Beethoven krátce před smrtí ve smyčcovém kvartetu č.16 op.135 F dur dokázal tento pohyb zastavit. Nakoukl na malou chvilku do jiného světa, za hranice našeho chápání. Ale to je další kapitola.Klasická hudba předešlých staletí nám zanechala velké dědictví v podobě velmi sofistikované a propracované fáze tempa ve skladbě. Z těchto znalostí vycházíme i nyní, autoři hudby v budoucnu? Nevím, pouze předpokládám, že se budou ubírat k formám, kde král bude skomírat. Naznačují to různí avantgardní tvůrci.
A to už jsme u polského skladatele Krzysztofa Pendereckého, ročník narození 1933, který rytmus ze své hudby vypudil. Není tam. Jeho partitura se podobá plánům vojenského bojového cvičení, ať si každý hraje, co ho napadne. Sice se ve svém dalším tvůrčím období k rytmu s pokorou vrátil, nic to však nemění na jeho přínosu ve změnách chápání našeho vztahu k rytmu.
Minimalismus přinesl další změnu. První jeho krůčky pochází sice z Evropy a jsou spojené se jménem Erik Satie, ale rozpracován a zpopularizován byl především ve Spojených státech. U nás máme restaurace, v Americe McDonaldy, s touto hudební formou je to podobné. Rychle a jednoduše zkonzumovat a moc nepřemýšlet. Steve Reich, Philip Glass, jakož i jejich následníci používají jednoduché i velice složité rytmické kroky, různě poskládané a přeskupované, podle toho, co se zrovna hodí. Sledy monotónních taktů jdou až téměř do naprostého omrzení. Čím méně melodií se vyskytuje v jejich hudbě, tím rafinovanější má tempo. Ovšem třeba pro meditace je to ta nejvhodnější hudba, jakou si lze představit. Mnohem zábavnější než indické mantry.
Jiné je to s lehčími hudebními žánry. Populární hudba druhé poloviny 20. století na rytmus zcela rezignovala, používá nanejvýš 2/4 nebo 3/4 takt. Vyjímky jsou skromné, spíše žádné. Takže když si z písniček odmyslíte použité nástroje, kytary, baskytary a podobné (nesmíme zapomínat na velký podíl elektroniky) , rozdíl mezi dechovkou a heavy metalem téměř nepoznáte. Známé umtata umtata je na denním pořádku. A to zde mají muzikanti nezřídka k dispozici ohromující sestavy bicích, nejrůznější kotle, bonga, zvony v nadživotní velikosti vyrobené na zakázku, chřastítka..... Co naplat, tempo a nasazení vysoké, ale jednoduché, bez nápadu. Autor hudby se vyčerpal při vymýšlení úchvatných melodií, většinou na první poslech prvoplánově chytlavých. Ty jsou dotažené až k absurditě, někdy je problém rozeznat kapely mezi sebou, jsou si dost podobné. Originalita se projevuje spíš ve vnějším vzhledu těchto hvězd, než v hudbě samotné. Dlouhá patnácti, dvacetiminutová sóla zdobila koncerty tzv. megagroup počátkem sedmdesátých let, zde občas bubeník vyloudil nápaditý rytmus. Ale to je opravdu málo na tak obrovský potenciál.
Samply, krabičky, počítače, psaní hudby robotem, neboli programem, to je pro tvůrce kontraproduktivní, nevšiml jsem si, že by vznikalo víc kvalitních skladeb. Ovšem nezatracuji paušálně, blýská se na lepší časy. Hip hop, neboli Rap, mladá hudební forma, původem kdesi v ghettech New Yorku a přilehlých vesnicích je občas rytmická. Je to pochopitelné, když si vezmeme v úvahu, že mluvené slovo je potřeba něčím doplnit. Skladatel ani jinou možnost nemá, než hudební doprovod nějak ozvláštnit. Vyřvávání textu nestačí. Tento styl (v populární hudbě) je největším přínosem a novátorem za posledních třicet let. Nebo beat box, tam už několik umělců vystrkuje drápky s pěkným a nápaditým rytmem.
Samostatnou kapitolou jsou samozřejmě oblasti karibských ostrovů a latinské Ameriky vůbec. Tam kontinuita nebyla přerušena, rytmus a tempo jsou prvořadé, navíc prováděné současně s tancem. Kroky vpřed, které předvádí Astor Pizzolla se svým tangem snesou přívlastek geniální. Patnáct let po smrti jsou jeho díla hrána těmi nejprestižnějšími umělci (Kronos Quartet, Yo Yo Ma, u nás např. Pavel Šporcl a Petr Jiříkovský). Kubánští Buena Vista Social Club se sice proslavili v pozdním věku, avšak reprezentují oblast plnou nádhernýchnepopsatelnýchrůznorodých rytmů (shrnutých pod pojmem samba). A Bob Marley? Co dodat k němu? Přivedl na svět rytmus, který je synonymem pro životní styl spokojenosti a radosti ze života. Co si přát víc.Tělo rytmus chce a potřebuje. Nedivme se, vždyť nám v oblasti hrudníku po celý život buší srdce, a to je rytmus! Při pěkné rytmické písničce si samočinně začneme podupávat do taktu, tanec by následoval vzápětí, kdyby.... Svazují nás předsudky a společenská klišé. Naši předkové a především přírodní národy z různých koutů světa lpěly na rytmu neskonale víc. A lpějí dodnes.
Řekl bych, že z toho pramení současná obrovská popularita africké, arabské a některé asijské hudby, prezentující se pod souborným názvem World music, kde to takříkajíc žije. Třeba pakistánský lidový zpěv qawwali střídá rytmus ve skladbě naprosto jedinečným způsobem, evropanům zvyklým na metronom to může dělat nemalé potíže. Vizionáři z řad popu (Peter Gabriel, Paul Simon...) a jazzu (John Coltrane, Dee Dee Bridgewater, Jan Garbarek...) dávno pochopili a nahrávají, či nahrávali s tamními muzikanty. Pařížská studia produkují CD arabských kapel a instrumentalistů s obrovským úspěchem (Cheb Khaled, Anouar Brahem, Rachid Taha...). Není festival bez malijských zpěváků, Salif Keita nebo Habib Koité jsou celebritami nejen ve své domovině, kočovní Tuaregové Tinariven dobili celou Evropu, slepotou postižení Amadou a Mariam zahájili fotbalové mistrovství v Německu.Neboť v této hudbě zůstalo cosi z doby, kdy jsme šplhali po stromech a zpívali a tančili kolem ohňů s okolním světem v naprosté symbióze. A ruku na srdce, to se z dnešní hudby vytrácí.
